Blog | 11.07.2025
Výroční koncert Marjánky – aneb když se to dělá s láskou
Autor: Roman Zeman
V sobotu 17. května se uskutečnil v divadelním sále Školského spolku Komenský ve Vídni v pořadí už 10. výroční koncert folklorního souboru Marjánka. A bylo se na co dívat a co poslouchat!
„Dědó, pojď si hrát!“ Zašveholí holčička na jakousi, nejspíš mužskou postavu, sedící na židli na jevišti divadelního sálu české školy. Sedící postava je skrytá za jedním z posledních vydání Vídeňských svobodných listů. Následuje lehká konverzace mezi oběma protagonisty. Ukáže se, že děda je český herec Pavel Zedníček a holčička jeho vnučka – členka Marjánky. (A jejich konverzace byla veskrze autentická. Protože – jak se našinec dozvěděl z dobře informovaného a pochopitelně nejmenovaného zdroje – při generálce si ti dva prostě povídali úplně jinak. Což ovšem jinak nevadí, pobavené publikum jim beztak věří každé slovo).
Pozornost holčičky a potažmo publika se přesune na v rohu jeviště stojící velkou truhlu. Truhlu nejen symbolickou. Postupem času se z ní vytáhne nejedna koncertní rekvizita – kupříkladu paličky k cimbálu nebo láhev na takzvaný "flaškový tanec".
Účastníci, případně znalci uvedených pojmů, už vědí. Šlo o výroční, v pořadí už desátý koncert folklorního souboru Marjánka.
Dovolím si osobní noticku. Vážím si každého, kdo pro druhé něco dělá. Vím, kolik je s organizací nejrůznějších akcí spojené práce. A vím, že toho, co vidět je, je daleko méně, než toho, co vidět není. A vím, že zorganizovat něco pro druhé, vymyslet to celé, nacvičit a předvést je nejspíš to nejnáročnější, co lze druhým naservírovat. A platí to o to víc, když je vystupujících skoro osmdesát, včetně úplných prcků, a když těch v publiku jsou bezmála dvě stovky.
Z truhly připravené lidmi tvořícími Marjánku se v průběhu večera vytahovaly parádní kousky. Ať už šlo o hudební majstrštyky v podání cimbálové muziky a jejích virtuózních hráčů, mimo jiné na cimbál, housle či violu (nechci zapomenout na žádného z muzikantů, všichni byli skvělí). Anebo o taneční či pěvecká čísla. Na pódiu se postupně vystřídali: ti nejmenší – česká, respektive slovenská sekce "Srdíčko" a "Srdiečko", mnohoslibné mladší děti, výborní mládežníci a samozřejmě ty, které tuhle kratochvíli pro sebe i pro druhé připravily – marjánkovské ženy a žienky. Těch nemnoho krojovaných – a veskrze šikovných – mužů mi to určitě promine, já si těch tanečnic zkrátka všímal tak nějak prostě trochu víc… A mám-li jmenovat jedno číslo za všechny – napíšu – pásmo písní a tanců z oblasti Gemer – tohle jsem, dámy a pánové, od vás ještě neviděl! Marjánkovská truhla obsahovala i pěvecká sóla žen, které zpívat prostě umí, a ve spojení s muzikou, tipuji, že jsem nebyl sám, komu srdce zjihlo.
Afterparty a díky
Další příležitostí nechat si zjihnout srdce pak byla následná (použiji jeden fuj-anglismus, „afterparty“. To, když velká klubovna byla najednou pro tak velký počet lidí malá. A i tam se zpívalo a hrálo, dokonce na přání velkých i malých, a atmosféra byla uvolněná nejen pro publikum, ale i pro vystupující. Ostatně tam už se ta hranice mezi vystupujícími a publikem s postupem času v podstatě vymazala.
Poděkovat se zaslouží všem, kteří se přičinili. Institucím a podporovatelům za podporu, pracantům za práci, technikům za techniku, účinkujícím za účinkování, účastníkům za účast. Za všechny vyzdvihnu organizátory skvěle zásobeného bufetu. (A mezi námi věci znalými dodávám – ten guláš byl hóóódně luxusní!).
Zmínil jsem srdce. Takováhle akce se nedá dělat jinak než tak, že s láskou. K tomu, co nás spojuje, ke kořenům, s radostí z toho, že radost dáváme i dostáváme. Ne všechno z toho, co děláme, je vždy cestou, která vede k cíli. Ale radost, kterou jsem viděl dávat i dostávat na výročním koncertě Marjánky, ta byla cestou i cílem.