Rozhovor s autorkou knihy: Snadný život?

Aktuality | 03.05.2025

Autorka: Martina Canova

Taneční, hudební a jazykový spolek Marjánka ve spolupráci s Institutem slavistiky Vídeňské univerzity připravuje na 26. května 2025 autorské čtení z knihy "Snadný život? Mezi snem a skutečností" za doprovodu cimbálové muziky Marjánka. Na našem blogu přinášíme rozhovor s její autorkou Marií Safrata-Kozákovou.

Život žádného člověka není přímočarý. Naše cesty jsou plné vzestupů a radostných momentů, ale i pádů a nepříjemných chvil. Ruku na srdce, kolikrát jste byli nespokojeni vy? Kolikrát jste nadávali, stěžovali si a mysleli si, že jsou na tom všichni lépe než vy?
Nespokojenost je v lidstvu zakódovaná odjakživa a je na každém z nás, abychom se uměli podívat na věci i z jiného úhlu pohledu. Pokud se vám zdá, že je váš životní příběh těžký, přečtěte si knihu “Snadný život? Mezi snem a skutečností“. Možná po přečtení knihy budete na své problémy nahlížet jinak.

S autorkou knihy Marií Safrata-Kozákovou jsme udělali rozhovor, který si můžete přečíst níže. Dále vás srdečně zveme na autorské čtení, jež připravujeme ve spolupráci s Institutem slavistiky Vídeňské univerzity v rámci 250. jubilea od založení katedry bohemistiky. Akce se uskuteční v posluchárně č.1 na adrese Spitalgasse 2-4 v IX. vídeňském okrese. Výtěžek z večera a prodeje knih bude věnován dětské nemocnici sv. Anny ve Vídni.

"Když nejstarší dcera Ludmila odešla na obchodní akademii v Opavě, podlehla matka neustálým
výzvám a snahám jednoho německého obchodníka, za kterého se brzy provdala. Sourozenci navštěvovali společně každou neděli dopolední mši v kostele. Jednou, když se vrátili domů, našli ubodanou matku ležet na zemi v kaluži krve před otevřenou pokladnou v obchodě. Pro místní policii to byla jasná smrt v důsledku loupežného přepadení… ve skutečnosti chladnokrevná vražda na
objednávku vlastního "milujícího novomanžela", proti kterému se nikdo v obci netroufal postavit. Obchod, dům a čtyři mladší z pěti sirotků byli přiřknuti do péče nevlastního otce a překvapivě brzy se
přistěhovala do domu i jeho milenka z Vídně a s ní ponižování, hrubé nadávky, bití a odříkání."

Marie, nejste spisovatelka, ale přesto jste vydala vlastní knihu. Kde jste sbírala zkušenosti pro psaní?

Už jako školačka jsem ráda četla, psala a snila o tom, že jednou budu ze své vlastní knihy předčítat. Později, po maturitě, jsem psala scénáře pro výchovné koncerty v rámci hudební mládeže. Pak jsem se vdala, přišlo dítě, ilegální přechod přes hranice a můj sen se posunul do nejzadnějšího šuplíčku… Až po nástupu do penze jsem v Zell am See a ve Vídni začala navštěvovat kurzy a semináře tvůrčího psaní.

Co Vás vedlo k napsání této knihy?

Schází mi fantazie při psaní, a právě proto jsem v zadaných tématických úkolech při kurzech popisovala skutečně prožité situace z mého života. Reakce na mé texty byly pro mě překvapivé a inspirující. Cítila jsem, že i v němčině dokážu získat pozornost posluchače. Později mi předala má sestra všechny dopisy, které jsem jí po útěku napsala (mnohé 10-ti až 14-ti stránkové). Podle nich jsem začala texty seřazovat a doplňovat. Mělo to tak trochu terapeutický účinek.

Jakou motivaci jste měla k vydání knihy jak v německém, tak i v českém jazyce?

To plánované nebylo. Když jsem začala zjišťovat, že pomalu moje “blablabla” dostává formu románu, končila moje smlouva na stavební spoření. Nevěřila jsem si, obávala jsem se nezájmu či zamítnutí některých vydavatelů. “Když knihu rozdám mezi známé a přátele a alespoň jedné osobě to dopomůže k nějakému rozhodnutí, budu spokojená,” uvažovala jsem tenkrát. Úplně jsem však zapomněla, že část rodiny a přátel (i po tolika letech v cizině) ještě žijí v Česku a knihu si nikdy nemohou přečíst. Můj pokus danou situaci prožitou tenkrát v mateřštině a pracně přeloženou do němčiny znovu vrátit do češtiny jsem nezvládala. Zjistila jsem, že po tolika letech v Rakousku ještě neumím perfektně německy, ale už ani nenacházím potřebné výrazy
v češtině. To bolelo…Knihu jsem musela nechat přeložit.

Kniha je autobiografií části Vašeho života, plná detailů, které čtenářovi vezmou dech. Je vše, co v knize popisujete, pravda, nebo jsou některé pasáže „přibarvené“? Čerpala jste pouze z vlastních vzpomínek, nebo i z jiných pramenů?

Můj první manžel vždy říkal: ”Ty jsi pro tenhle svět příliš upřímná a poctivá. Je lepší, když nevíš všechno.” Ne, nic jsem nepřibarvila, spíše naopak. Některé slovní výlevy mého partnera, když se rozčílil, se opakovat nedají. Je vědecky prokázané, že vše, co prožijeme, je zakódované v našem podvědomí a v genovém materiálu. Musíme k tomu jenom najít přístup. Mně se během psaní vybavovaly scény ve spánku. Na nočním stolku ležel blok a tužka a potmě jsem si dělala poznámky, jinak bych to ráno už nevěděla.

Pořádáte autorská čtení v Rakousku i v Česku. S jakým záměrem?

Nechci utajit i ten sobecký důvod- číst lidem z vlastní knížky, prožívat to ticho a pozorné napětí v místnosti při přednesu a pozitivní ohlas potom. Ale hlavní záměr je ukázat, jak důležité je vést v rodinách rozhovory o tom, co bylo, i když to není vždy jenom k pousmání. Ty životní kruhy se během let uzavírají, ať chceme nebo ne. My to nemůžeme ovlivnit, ale mohli bychom se připravit a tu příští generaci snad i lépe chápat.

Knihu jste vydala na vlastní náklady a výtěžek z prodeje je věnován na charitativní účely. Jak se Vám podařilo její vydání zafinancovat, které organizace podporujete a proč?

Jak už jsem se zmínila – stavebním spořením. Je mi už 73 let, jsem “na sklonku života“ a mám v podstatě všechno, co potřebuji. Peníze opravdu nejsou všechno. Možná ještě jednu sukni nebo halenku? Zdraví mému druhému manželovi (má Parkinsonovu chorobu) koupit nemůžu, ale smím někomu nezištně udělat radost. Daruji podstatně více, než opravdu utržím. Ať je to jednorázový příspěvek v Jeseníku na renovaci po povodních, nebo pro maminky-samoživitelky postižených dětí v Praze, aby si mohly pár hodin odpočinout, tady ve Vídni na výzkum v dětské nemocnici sv. Anny, nebo pro radost dětí v Marjánce. Děti jsou základ příští generace a to by nám všem nemělo být jedno.

V Rakousku žijete 46 let. Do loňského roku jste se do života menšiny vůbec nezapojovala. Nyní Vás i Vaši dceru vídáme často na různých akcích menšiny, rozhovor s Vámi měli možnost diváci zhlédnout i na ORF. Co Vás vedlo k tomu aktivně se zapojit do menšinového života?

46 let je odstrašující doba! Prvních deset let jsem žila v Dolním Rakousku. Po rozvodu jsem znovu začala ve Vídni. Znala jsem jen cestu z bytu do firmy a zpět. Druhý manžel je rodilý Vídeňák a čeština ho příliš nezajímala. 17 let jsme žili spolu v Zell am See, ale jakmile nemoc postoupila, přál se vrátit zpět domů do Grinzingu. Teď je už přes tři roky opatrován v rezidenci pro důchodce, kam za ním každý druhý den docházím a v mezičase poznávám Vídeň. Dveře do menšinového života mi otevřela Martina Canova, rovněž rodačka z Jeseníku. Osud tomu chtěl, abychom se ve Vídni my dvě seznámily. A jsem nadšená z toho, jak je menšina aktivní a co všechno pořádá.

Máte nějaké životní krédo?

Zcela jasné: “To nejde? Neexistuje!”

Co byste chtěla vzkázat každému, komu se zdá, že jeho život není snadný?

Neočekávej pomoc u druhých. Něco změnit můžeš jenom ty sám. Ale to nejdůležitější – nikdy není pozdě začít něco nového.

O autorce:

Maria Safrata-Kozáková se narodila v Jeseníku. Po studijích na Střední hotelové škole v Opavě pracovala v rodném městě jako provozní hotelu a vyučovala na odborné učňovské škole. V roce 1979 emigrovala se svou čtyřletou dcerou a manželem do Rakouska. Svou existenci v novém působišti založili na podnikání v gastronomii, v roce 1988 vlastnili šest restauračních zařízení. V současné době žije střídavě ve Vídni a Zell am See.