Aktuality | 26.07.2026
Hybnou silou jsou ženy, kterým záleží na kontinuitě předávání jazyka a kultury
Energie, tradice, kořeny, děti a lidé – to je pět slov, kterými dnešní Marjánku společně popsaly její dvě zakladatelky, Květa Apolin a Martina Canova. Jednoho letního večera, přesně po patnácti letech od jejího založení, jsem je pozvala k rozhovoru, ve kterém jsme se bavily o začátcích fungování Marjánky, o roli žen i o současné identitě spolku.
Co předcházelo vzniku Marjánky?
Květa: Když jsem přišla do Rakouska se dvěma malými dětmi, bylo pro mě důležité, aby mluvily česky. Jen se mnou je ale učení básniček příliš nebavilo. Postupně k nám domů začaly chodit i další české maminky s dětmi. Ony přinesly něco na zub, já uvařila čaj a kávu a děti jsem učila české říkanky a ukazovačky. Zpočátku to fungovalo dobře, ale maminek i dětí přibývalo a náš velký byt už nestačil. Svěřila jsem se s tím Martině na jedné narozeninové oslavě. Vyslechla mě a okamžitě začala sypat z rukávu nápady, jak situaci vyřešit. Nakonec nadšeně zvolala: „Já už vím kde. Já už to vidím!“
Martina: Květa nahodila udičku. Do té doby mě něco takového vůbec nenapadlo. Moje děti chodily do slovenského Rozmarýnku. Česká alternativa mi chyběla, ale samotnou by mě nenapadlo založit nebo vést kroužek pro české děti.
Květa: Martina se pro věci velmi rychle nadchne, má spoustu nápadů a skvělé organizační schopnosti. Bylo to, jako když zapálíte doutnák – všechno se najednou rozjelo.
Proč se na začátku Marjánka zaměřovala především na děti a maminky zůstávaly spíše v pozadí?
Květa: Než jsme přišli do Vídně, spoluzakládala jsem mateřské centrum v Praze. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych něco podobného mohla vytvořit i ve Vídni. Při škole Komenský bylo v té době možné nabídnout odpolední kroužek pro děti. Rodiče se nácviků aktivně neúčastnili, ale během čekání na děti měli prostor se lépe poznat, navázat kontakty a propojit se. Postupně se tak kroužek stal i místem jejich setkávání. Maminky-cizinky bývají totiž často v nové zemi osamělé.
Martina: To asi ano, ale neříkala bych jim cizinky. Spíš bych mluvila o Češkách a Slovenkách.
Květa: Myslím si, že my Češky a Slovenky máme silný vztah ke své zemi, i když si to často nerady přiznáváme. Když žijeme v zahraničí, občas se nás dotkne taková sladká melancholie, jak se ve Vídni říká. Maminky vodily děti na Marjánku moc rády a právě při společném čase s dětmi mezi sebou navazovaly nová přátelství.
Martina: Lidé k sobě přirozeně hledají cestu, ať chceme, nebo ne. Především maminky chtějí zachovat kontinuitu předávání jazyka a vztah ke svým kořenům. Hledají možnosti, a když nenajdou to, co potřebují, často si vytvoří vlastní prostor a komunitu.
Co přesně jste v roce 2011 při Školském spolku Komenský založily a jaké byly vaše začátky?
Martina: Udělaly jsme jeden malý kroužek pro děti od čtyř do šesti let. Nic víc. Děti miluji, ale v té době jsem pracovala v kanceláři s čísly. Byla to pro mě příležitost najít další prostor pro vlastní realizaci a zároveň předávat jazyk a tradice dětem předškolního věku.
Květa: Pro mě to bylo spojené především s mými malými dětmi. Chtěla jsem jim vytvořit prostor, kde budou moci mluvit česky, a zároveň jsem si přála, aby ve Vídni nezanikala česká kultura.
Martina: Vždycky říkám, že to bylo spontánní rozhodnutí. Když se ale na všechno podívám zpětně, vidím, že vlastně všechno postupně dozrávalo. Pak přišla Květa, která přinesla první jiskru, a mohl se rozhořet oheň. Člověk si v průběhu života skládá dohromady všechno, co zažil. Pak přijde chvíle, kdy se to všechno v jediném okamžiku zúročí. Samozřejmě i životní milníky, jako jsou narozeniny, kdy člověk přirozeně bilancuje, jsou ideální příležitostí. Slovo dá slovo a najednou je to tady.
Proč jste se rozhodly, že právě folklor bude tou cestou, kterou se Marjánka vydá?
Martina: Na začátku jsme si vůbec neřekly, že povedeme folklorní kroužek. Naším cílem bylo předávat dětem českou kulturu a lidová slovesnost k tomu přirozeně patřila.
Květa: Ano. Pokud tehdy nějaký pojem zazněl, byla to právě lidová slovesnost. Říkanky a písničky, které se vážou ke starým českým tradicím. Já jsem asi pět let tancovala ve folklorním souboru v Karlových Varech, takže jsem měla k lidovým tancům blízko. Martina skvěle hraje na klavír a zpívá, což pro nás byla velká výhoda.
Zaujmout malé děti není jednoduché. Jak jste připravovaly jednotlivé lekce?
Květa: Vždycky jsme přemýšlely, jak každou hodinu co nejlépe postavit. Například se nám osvědčilo nechat děti na začátku trochu vyběhat, aby se potom mohly lépe soustředit. Řešily jsme také, které aktivity zařadit jako rituály, aby se děti postupně v našich setkáních orientovaly. Téměř každý den jsme si posílaly e-maily, když jsme našly zajímavé materiály nebo inspiraci. Pomohla nám i knížečka Tradice v Čechách. Díky tomu se kroužek postupně začal více profilovat folklorním směrem. Martina přirozeně přidávala aktivity, které navazovaly na roční období, svátky a lidové tradice.
Martina: Reagovaly jsme především na děti. Něco jiného potřebují děti, které vyrůstají v českém prostředí, jiné potřeby mají dvojjazyčné děti nebo děti, které se s češtinou setkávají jen okrajově. Musely jsme postupně vyzkoušet, co je zaujme. Člověk má nějakou představu, ale děti jsou upřímné, když se jim něco nelíbí, okamžitě to poznáte. Proto jsme program průběžně přizpůsobovaly.
Během prvních čtyř let se Marjánka etablovala, dětí i skupin přibývalo a všechno se krásně rozběhlo. Květo, bylo těžké v roce 2014 odejít?
Květa: Bylo to rozhodnutí, které ve mně postupně dozrávalo několik měsíců. Nebylo vůbec lehké. Uvědomila jsem si, že už nedokážu udržet tempo a že Marjánka potřebuje další růst a větší profesionalizaci. Právě v tom jsme se s Martinou trochu rozcházely. Každá z nás to vnímala jinak. Martina reaguje na podněty, vyhrne si rukávy a jde do toho. Já jsem měla trochu obavy z toho, jak nám Marjánka rostla pod rukama. To byl jeden důvod. A ten druhý… V té době jsem prožívala vyhoření, jen jsem to tehdy ještě neuměla pojmenovat. Měla jsem tři malé děti, dokončovala magisterské studium, skládala zkoušky, začala učit ve škole a k tomu všemu ještě vedla Marjánku. Bylo toho na mě příliš. Bylo mi to upřímně líto, ale uvnitř jsem věděla, že už tenhle nápor nedokážu dlouhodobě zvládnout.
Jaké bylo a je pozorovat Marjánku z povzdálí?
Květa: Dlouho jsem se žádných akcí neúčastnila. Letos jsem byla na štamtiši s cimbálovou muzikou a byl to nádherný zážitek. Loni jsem navštívila velký koncert Marjánky. V tu chvíli jsem byla ze srdce pyšná na Martinu. Na to, že se nezalekla velikosti, neutekla a že Marjánku dovedla až tam, kde je dnes. Vznikl z ní tým lidí, kteří se starají o její fungování. V době, kdy mnoho spolků zaniká, je téměř zázrak, že vznikl spolek, který má stále co nabídnout a žije. Zároveň vedle té pýchy přišla i pokora a uvědomění, že jsem odešla ve správný čas.
Na co jsi v Marjánce nejvíc pyšná ty, Martino?
Martina: Jsem pyšná na to, že Marjánka pořád funguje a že to, co jsme tehdy s Květou zasadily, dál roste a žije vlastním životem.
Květa: Krásné bude, až na Marjánku začnou přicházet i další generace – děti dětí, se kterými jsme kdysi začínaly.
Martina: Už teď se nám vracejí rodiče dětí, které chodily do Marjánky v jejích začátcích. Děti odrostly a rodiče mají prostor přijít do tančírny. Jsou to nádherná setkání.
Martino, kdy přišel moment, kdy sis uvědomila, že Marjánka potřebuje vlastní cestu a nemůže zůstat jen kroužkem při jiné instituci?
Martina: Jak Marjánka rostla, byla s tím spojená stále větší administrativní zátěž. V roce 2011 jsem měla přibližně 10 % administrativy a 90 % kreativní práce. Dnes je to téměř přesně naopak. V roce 2018 jsem organizovala a koordinovala dohromady kolem 100 lidí, a to už bylo dlouhodobě neúnosné. Bylo potřeba dát Marjánce vlastní formální a právní podobu. Druhou zásadní otázkou byla samozřejmě finanční stránka. Aby bylo možné pokrýt provozní náklady, potřebujete stabilní financování, vlastní zázemí a další podmínky pro fungování spolku.
Jak pandemie ovlivnila fungování Marjánky a jak jste toto období zvládli?
Martina: Když přišla pandemie, nebylo vůbec jasné, jestli budeme moci pokračovat. Reálná byla i možnost, že spolek rozpustíme. Výrazně se proměnila a obměnila členská základna. Každý, kdo do spolku vstoupí, v něm zanechá svou stopu a ovlivní jeho další směřování. Ideální je, když si člověk spolek vezme za svůj. Spolek bude vždy jen takový, jací jsou jeho členové. Když přijde nový člen a řekne: „Tohle mě baví, tohle můžu nabídnout a v tomhle se chci zapojit,“ moje srdce plesá. Je důležité, aby se každý mohl realizovat v tom, co ho baví a kde může využít své schopnosti.
Marjánka už dávno není jen o malých dětech v krojích. Má folklorní sekci, tančírnu, výtvarné dílničky a řadu dalších aktivit. Jak se tato proměna postupně odehrála?
Martina: S Květou jsme začínaly s jednou skupinkou nejmladších dětí. Postupně jsme přizvaly Radku Westerkamp, která se ujala také starších dětí a začala připravovat choreografie. Tak vznikly věkově rozdělené skupinky. Když však děti povyrostly, zhruba kolem osmi až devíti let začaly z kroužku odcházet, protože pro ně folklor už nebyl dostatečně „moderní“. To byl impulz k otevření další skupiny pro mládež a dospělé, aby děti měly kam dorůstat a mohly v dospělých najít vzory, které jim ukážou, že lidový tanec je krásný a patří všem generacím. O něco později přišli maturanti s přáním zdokonalit se ve společenských tancích. Domluvili jsme prostory a vznikla tančírna pro dospělé, která funguje už sedm let. Spolek přirozeně odráží své členy a jejich potřeby. V roce 2021 se do spolku aktivně zapojila Jana Šimková, která nabídla, že zorganizuje tradiční výtvarné dílny. A tak bych mohla pokračovat ještě dlouho. Za každou aktivitou, kterou nabízíme, stojí člověk, kterému na ní osobně záleží. Co může být krásnějšího.
Existuje hranice, za kterou by se původní identita Marjánky mohla začít rozmělňovat?
Martina: Pro mě je nejdůležitější, aby Marjánka zůstala osobní – aby byla společenstvím lidí, kteří se navzájem znají. Abych znala všechny, kdo se ve spolku pohybují, včetně rodičů dětí. Ve chvíli, kdy by se z ní stala jen instituce, neosobní nebo čistě vzdělávací platforma, její identita by se vytratila. A tím by pro mě ztratila smysl.
Je dnešní Marjánka především českou, česko-slovenskou, vídeňskou nebo středoevropskou organizací?
Květa: Nyní ji vnímám jako česko-slovenskou.
Martina: Pro mě je také především česko-slovenská, ale postupně získává stále výraznější vídeňský nádech, což mě moc těší. Otevíráme se světu.
Co zůstalo v Marjánce úplně stejné jako v roce 2011?
Martina: Děti hrají hlavní roli. Právě kvůli nim jsme Marjánku s Květou založily. Menšina, která neklade důraz na děti a nepředává jim svou kulturu, nemůže dlouhodobě fungovat. Proto začínáme už u těch nejmenších, aby si postupně budovaly vztah ke svým kořenům. Ve skupině to jde mnohem lépe. Čím více lidí mají děti kolem sebe, se kterými mohou sdílet jazyk menšiny, tím snadněji si jej upevní a osvojí.
Kdyby se Martina s Květou z roku 2011 podívaly na dnešní Marjánku, co by je nejvíce překvapilo?
Květa: Celou dobu se tady dívám na všechny ty kroje. Na začátku nebyl vůbec žádný. V roce 2012 jsme měly jeden kroj a s Martinou jsme mluvily o tom, že by to chtělo ještě jeden další. Kroje byly v plánu, ale z té dnešní pestrosti jsem úplně unešená. Nejspíš bych nepoznala všechno, co kolem Marjánky vzniklo – tančírnu, skupiny pro dospělé a další aktivity.
Martina: Ano, dospělí. To nás tehdy nenapadlo ani ve snu.
Který zážitek s Marjánkou byl ten nejkrásnější?
Martina: Všechny! U každého vystoupení, výletu nebo setkání, za každou fotografií, každým dítětem či dospělým vidím okamžitě celý jeho příběh. A právě to je pro mě nejkrásnější.
Květa: Pro mě to bylo úplně první vystoupení na Velvyslanectví České republiky ve Vídni. Krásné prostředí, děti v krojích, všechen ten adrenalin kolem a Martina, která mi řekla: „Vezmi si mikrofon a ujmi se prosím moderování.“ Bylo to nezapomenutelné. Velmi silný dojem ve mně zanechalo také vystoupení pro první dámu Livii Klausovou.
Za dalších 15 let by podle vás měla Marjánka mít…
Květa: Měla by mít krásné vlastní prostory. Ideálně prostor, který by získala do vlastnictví a na kterém by se dalo dál stavět. Snad dnes můžu mluvit za Marjánku: případným dárcům jsme otevřeni! Když mají spolky vlastní majetek a zázemí, mohou fungovat úplně jinak. Přála bych Marjánce, aby tuto jistotu v příštích letech získala.
Martina: To podepisuji. Bez vlastního zázemí a prostor se musí spousta věcí řešit provizorně nebo mnohem složitěji.
Kdybyste se mohly vrátit do července 2011 a věděly všechno, co víte dnes – všechny radosti i výzvy, které s sebou Marjánka přinesla, šly byste do toho znovu?
Ano! – Ne!
(Odpovědi ponecháváme anonymizované.)
Děkuji vám oběma za otevřený, inspirativní rozhovor a za sdílení příběhu, který stojí za vznikem Marjánky.
Stella H. Kramářová
Poznámka autorky
Vést tento rozhovor mi otevřelo nový pohled na zakladatelky Marjánky. Byl živý, autentický a srdečný a mně se během něj postupně skládaly střípky mozaiky – některé jsem znala, jiné jsem jen tušila.
Celou dobu jsem byla zvědavá, s čím tyto dvě energické dámy přijdou tentokrát. Dokonce jsem si v duchu říkala, jestli ten večer náhodou nezaloží další spolek, abych jednou mohla s úsměvem říct: „Byla jsem u toho.“
To se sice nestalo, ale přesto spolu opět vymyslely něco nového, co už v září uvedou do života. Zdá se, že u nich historie opravdu nikdy nekončí – jen se znovu a znovu píše další její kapitola.
Zakladatelky Marjánky vzpomínají v rozhovoru se Stellou Helenou Kramářovou
Martina Canova a Květa Apolin na štamtiši s cimbálovou muzikou | březen 2026
Historicky první vystoupení Marjánky na Velvyslanectví České republiky ve Vídni | 2012
Vystoupení pro první dámu Livii Klausovou | rok 2012
Jeden z prvních nácviků Marjánky pod vedením zakladatelek Květy Apolin a Martiny Canové | 2011